Krásná a ztracená země

V Itálii se stále zpřísňují restrikce vůči neočkovaným lidem, proto se Matteo s Elenou zúčastní protivládní demonstrace. Ještě netuší, že demonstrace bude násilně potlačena… Předem upozorňuji, že se jedná o literární fikci.

Demonstranti vyrazili od památníku Viktora Emanuela II. směrem k paláci předsedy vlády. Jednalo se o povolenou demonstraci, přesto množství pěších i jízdních policejních těžkooděnců Mattea znervózňovalo. Na demonstraci vyrazil poprvé, protože chtěl podpořit svoji přítelkyni Elenu, která se stala jednou z hlavních iniciátorů tohoto protestu proti vládním opatřením týkajícím se diskriminace neočkovaných. Elena donedávna pracovala v jedné nemocnici v Římě jako zdravotní sestra, ale nechtěla se nechat naočkovat, proto raději práci opustila.

Matteo byl sice očkovaný, ale ani jemu se vývoj vládních opatření nelíbil. Předně nemohl v historii najít žádnou paralelu ohledně toho, že by se lidé bez jakýchkoliv příznaků nemoci museli neustále testovat a prokazovat tím svoji momentální bezinfekčnost. Zřejmě to bylo tím, že nebyl vystudovaný historik, a proto nemohl vědět všechno. Také nechápal logiku vládních opatření týkajících se testování. Neočkovaní lidé se údajně testovali proto, aby byl mezi nimi včas odhalen bezpříznakový přenašeč. Očkovaným lidem sice očkování mělo významným způsobem snížit riziko těžkého průběhu nemoci, ale i oni se mohli nakazit nebo být bezpříznakovými přenašeči. Pokud tedy vláda chtěla skutečně zamezit roznášení nemoci bezpříznakovými lidmi, měli být dle jeho názoru testováni všichni. Jenže Matteo nebyl lékař ani politik, proto logiku vládních opatření asi pochopit nemohl.

Matteo s Elenou se drželi za ruce a kráčeli v čele několikatisícového průvodu demonstrantů vstříc paláci předsedy vlády. Hlavním důvodem této demonstrace byl protest proti zavedení covidových certifikátů na pracovišti, což znamenalo, že každý člověk v zaměstnání musel prokázat, že je očkovaný, prodělal nemoc nebo má platný negativní test. Dav po celou dobu doprovázeli těžkooděnci, kteří zatarasili i boční ulice, aby demonstranti nemohli jít jinudy, než bylo dohodnuto. Matteo brzy zaznamenal, že i cesta před nimi je neprodyšně uzavřená policejním kordonem. Elena však nevypadala překvapeně a zřejmě s tím, že jim nedovolí dojít až ke svému cíli, počítala.

Demonstranti se zastavili necelých deset metrů od policejního kordonu. Další těžkooděnci jim mezitím uzavřeli cestu zpátky. Nastalé ticho vyrušil monotónní hlas policejního amplionu: „Rozejděte se! Demonstrace byla z důvodu ochrany veřejného zdraví zrušena! Rozejděte se a nic se vám nestane!“ Poté se jako na povel zadní řada těžkooděnců rozestoupila a vytvořila uličku, která směřovala zpátky k památníku. Z davu v odpověď zazněl pískot a nadávky.

Elena mu silně stiskla ruku, pak ho pustila a vydala se před nepokojný dav. Sundala si respirátor, zvednutou rukou demonstranty utišila a začala k nim hlasitě hovořit.

„Vláda z nás neočkovaných udělala občany druhé kategorie, kteří si bez testu nemohou dojít ani na oběd do restaurace, což se dalo ještě vyřešit tím, že jsme si jídlo nosili do práce z domova. Vláda pak nařídila povinné očkování zdravotníků a ti, co očkování odmítli, skončili na neplacené dovolené. Pořád se však dalo odejít a najít si práci někde jinde, pokud jste s tímhle nátlakem nesouhlasili. Ale teď nám vláda zakazuje bez covidového certifikátu chodit do jakékoliv práce! Ptám se, kde to skončí? Budeme se snad muset certifikátem prokazovat kdykoliv, když budeme chtít vyjít z domova na ulici? Až bude k dispozici třetí dávka očkování pro všechny, nestanou se předmětem restrikcí i ti, co mají v sobě jenom dvě dávky očkování? Nebo budou neočkované děti muset navštěvovat speciální školy pro nepřizpůsobivé?“ křičela Elena a dav jí tleskal.

„Rozejděte se! To je poslední výzva!“ ozvalo se varování z policejního amplionu.

„Očkování stále není pro většinu obyvatel povinné, ale tlak na neočkované už se nedá skoro vydržet,“ nenechala se Elena zastrašit. „Proto jsem ráda, že se nás tu sešlo tolik. Nás, kteří ještě nerezignovali, nás, kteří stále věří v principy demokracie a právního státu, mezi které nepatří zastrašování, vydírání a nezákonné omezování základních lidských práv a svobod určité skupiny obyvatel! Vláda zakázala tuto demonstraci proto, aby nebyl slyšet náš hlas. Ale v tom se přepočítala. Náš hlas slyšet bude!“

Počkala, až se dav utiší, a pokračovala. „Cítíme to všichni, že naše země je pro nás čím dál více ztracená, proto si myslím, že je vhodné, abychom si nyní společně zazpívali píseň sboru židovských otroků z Verdiho opery Nabucco, která je nesmrtelná a vystihuje naše rozpoložení.“

Elena se zhluboka nadechla a začala zpívat „Leť, myšlenko, na křídlech zlatých…“ Matteo překvapeně sledoval, jak se k jejímu hlasu přidávají další, až nakonec zpívali skoro všichni demonstranti, i když ti úplně vzadu nemohli její projev pořádně slyšet. Někteří lidé zpívali se stále nasazenými respirátory, ale jiní si je začali živelně sundávat. Matteo miloval Verdiho hudbu, proto s hrdostí přidal svůj hlas k ostatním a ještě nikdy v sobě necítil takovou sílu.

Jakmile z jejich hrdel zaznělo „Ó, má vlasti, tak krásná a ztracená!“, těžkooděnci v sevřené řadě vyrazili proti nim. Zpěv pomalu utichl a nahradily ho poděšené výkřiky. Zavládla panika, lidé se na sebe mačkali ve snaze dostat se k připravené uličce směřující k památníku, jediné možné cestě k úniku. Jenže ulička byla příliš úzká a těžkooděnci stojící podél ní začali utíkající demonstranty výchovně mlátit obušky. Řada těžkooděnců se nebezpečně blížila i k čelu průvodu. Matteo se konečně vzpamatoval, popadl Elenu za ruku a snažil se s ní utéct, ale nebylo kam. Uličkou mohlo probíhat jen omezené množství lidí, proto se dav prakticky zastavil.

Někteří demonstranti pochopili bezvýchodnost své situace a vrhli se proti řadě těžkooděnců. Neměli moc šancí na úspěch a brzy skončili zpacifikovaní na zemi. Přesto se řada policistů roztrhala, čehož zkusil Matteo využít. Rozběhl se ke vzniklé mezeře a Elenu, která byla razantností zásahu policie stále ochromená, táhnul za sebou. Za první řadou těžkooděnců se však nacházeli další policisté, kteří sice neměli štíty, ale obušky jim ve výbavě nechyběly. Dva z nich zřejmě poznali v Eleně řečnici z předchozích chvil a vydali se pro ni. Matteo se ji snažil bránit a do jednoho z policistů strčil. To je rozlítilo a společně se na něj vrhli. Srazili ho na zem a po několika ranách obuškem ho obestřela temnota.

Matteo se probral až v nemocnici a události předcházející jeho hospitalizaci si nemohl vybavit. Lékař mu sdělil, že má otřes mozku, dvě zlomená žebra a četné pohmožděniny, ale je mladý a určitě se z toho dostane. Bolest žeber však byla nesnesitelná, proto ji museli tlumit analgetiky, jinak by neusnul. Ráno třetího dne od demonstrace Elena konečně seděla u jeho lůžka.

„Eleno, co se stalo?“ vysoukal ze sebe ochraptěle Matteo.

„Nevysiluj se mluvením, miláčku,“ konejšila ho Elena.

„Musím to vědět,“ nedal se odbýt.

„Demonstraci násilím rozehnali a spoustu lidí zadrželi. Tebe odvezli do nemocnice a já jsem skončila u výslechu. Nejhorší bylo, že mi o tobě nechtěli nic říct. Ani nevíš, jak jsem se o tebe bála,“ říkala a po tváři jí stékaly slzy.

„Tebe vyslýchali?“ nevycházel z údivu Matteo.

„Ano, a než mě propustili, bylo mi naznačeno, že pokud se nenechám naočkovat a nepřestanu veřejně vystupovat proti vládě, začnou mě vyšetřovat kvůli účasti na nelegální demonstraci.“

„Šmejdi,“ ulevil si Matteo. „Nevzdávej to, mám kamaráda, který studuje práva, zkusíme s ním něco vymyslet.“

„Děkuji, ale nebude to potřeba. Rozhodla jsem se, že se nechám naočkovat,“ řekla pevně a utišila jeho protesty. „Ne pro jejich nátlak a výhružky, ale kvůli tobě, aby se to, co se dělo na té demonstraci, nikdy neopakovalo. Nechci, aby se ti stalo ještě něco horšího. Navíc mě za tebou nechtěli do nemocnice ani pustit, dokud jsem se neotestovala. Vláda bude určitě dál přitvrzovat a naše země už je stejně ztracená. My na tom nic nezměníme. Dříve jsem si myslela, že to můžeme dokázat, ale byl to jen mladický sen, naivní a nesplnitelný.“

„To neříkej, pořád jsme ještě mladí a pokud bychom se vzdali svých snů, co by nám ze života zbylo? Navíc, dokud nám nezakázali Verdiho, vždycky je naděje, že se vše obrátí k dobrému.“

……………………………………………………..

Pro dokreslení atmosféry přidávám video s ukázkou z Verdiho opery Nabucco.

Zdroj videa: https://www.youtube.com/watch?v=G_gmtO6JnRs